Informace o nás

Toto jsou stránky naší úžasné (někdy normální častěji bláznivé) rodiny :-)

Zdravím tímto všechny naše blízké a všechny ty, kteří zabrousili na naše webové stránky. V říjnu letošního roku tomu byly právě dva roky, kdy v našich srdíčkách začal klíčit kvítek lásky, byly tomu dva roky, kdy jsme se, my tři, poznali. Pro ty zvědavé, ke kterým se ještě nedostala historka o našem seznámení, napněte (v tomto případě oči :o) a čtěte. V období, které bylo nesnadné pro mne a pro dceru Kristýnku, jsme byly nucené změnit nejen bydliště, ale i školku. Postupně jsme poznávali spolužáčky a jejich rodiče. Jednou mě oslovila jedna maminka, a celá nesmělá se mě zeptala, jestli by mi nevadilo, že by moje telefonní číslo dala svému kolegovi z práce, kterému jsme se já i Kristýnka zalíbily. A jelikož mně se v té době uzavírala nepodařená manželská etapa mého života, rozhodně jsem nebyla proti. To víte, sama žena s dítětem, jen školka, práce, školka, nákup, azyláč, školka, práce... a tak pořád dokola a rozptýlení málo, a takový obídek nebo káva či sklenka vína "zdarma", taky dobré, ne? :o) No a pak to byl fofr. Ve středu šťastně rozvedená, v pátek mám první telefonát od (pro mne) zatím neznámého nápadníka, a na neděli si domlouváme první schůzku. Sejít jsme se měli na Florenci před Muzeem hl. města Prahy ve dvě odpoledne. Kristýnka byla v té době na své první školce v přírodě, a mne čekalo první rande na slepo. Samozřejmě jsem se chtěla líbit, takže jsme naše setkání, na můj popud, museli ještě o půl hodiny odložit. Přišel domluvený čas,a já jsem celá napnutá čekala jakéhosi mladíka s velmi příjemným hlasem a smyslem pro humor. To bylo vše, co jsem o něm zatím věděla. Smluvený čas už přešel a odpovídající mladík nikde. Tak onomu neznámému volám, a on, že už je na cestě, a že bude mít modrou košili. Tak dělám, jako že nic a nenápadně se rozhlížím. A po chvíli vidím kohosi, kdo by mohl být oním dotyčným. A byl. Ale néé!!! Přede mnou stojí modrooký blonďák! No to ale přeci vůbec není můj typ!!!  Vždyť kdybych ho potkala jen tak na ulici, tak si ho ani nevšimnu!!! Ale do telefonu byl hrozně příjemný. Tak já mu tedy dám šanci.- Tak asi tohle se mi tehdy honilo hlavou. Pak proběhlo příjemné odpoledne s velmi příjemným člověkem. A ten človíček se mi ozval i druhý den a další den, a vlastně jsme se začali vídat denně. Takže jsem měla před Kristýnkou náskok sedmi poznávacích dnů. Další neděli jsme si všichni udělali společný výlet po nábřeží Vltavy, a Kristýnka tak mohla poznat "nějakého strejdu", který se jí snažil uplatit plyšovým psem (který mimochodem dostal od Kristýnky jméno po svém dárci ), a povedlo se mu to :o) Tenhle človíček na nás obě udělal dojem, a tak jsme si ho nechali :o) Ale možná jste zvědaví stejně tak, jako jsem byla já, jak se o mně vlastně Ríša dozvěděl? No, jednoduše si nás vyhlídl před školkou. Né, neděste se! Je docela normální. On si nás totiž prý vyhlédl, právě když si povídal se svou kolegyní z práce a maminkou našeho spolužáčka, a jí požádal o naše číslo. Jistě jste si všimli slovíčka PRÝ. Víte, já jsem se o tom, že jsme se vlastně jednou, byť letmo, viděli, dozvěděla až později, když jsem se Ríši vyptávala. Tehdy pro mne bylo naše "setkání" tak nevýznamné, že si ho, ale vůbec nepamatuju. Naštěstí se ale cestičky našich osudů nakonec sešli, a všichni tři se moc snažíme, aby i dál pokračovaly stejným směrem. A abych nezapomněla, tímto také děkuji důležité osobě, která nás má docela podstatně na svědomí. Takže, Martino, DÍKY :o)))   

                                                             Pro vás sepsala

                                                                                            kronikářka rodu Konstancie :o)                   

Historie projektu

Je v znovu rozpracování, jen trpělivost :-) Bohužel jsem to nedopatřením smazal, tak zpátky na stromy začneme znova. Hahaha.Tak tedy jednoho dne jsem se rozhodl dát nějaké fotky na "foto-Web" a komentáře některých uživatelů a rádoby "fotografů" mě utvrdily v tom, že lidská blbost je všudypřítomná a stále se rozpínající. Nemám čas a hlavně náladu dohadovat se jestli na nočních fotkách mám moc tmavou oblohu či jestli drobný pramen vlasů na slunci je moc "vypálený" nebo je to v normě. A tak raději hloupě nemelu a raději chodím ven, kde fotím. Fotím to, co vidím, tak jak to vidím a jak se mi to líbí.

Autor o projektu

Naši uživatelé

 Všichni co nás znaj a na kterých záleží nám.

Hezký den :-)