NOVÝ ČLEN RODINY

Splnil se nám sen. Máme dceru i syna, máme svůj domeček, tak co nám ještě chybí ? No pejsek, samozřejmě ! Ríša o pejskovi pořád mluvil a vzpomínal, jaké to bylo, když měl v mládí pejsky on :O)

 No a tak mi jednou v pátek, když přijeli s Kristýnkou ze školy, povídá, že mluvil s paní učitelkou z družiny, a že by nám přivedla na zítřejší maškarní průvod v Roudnici ukázat pejska, kterému její dcera hledá nový domov.

  Uznáte, že i když jsme o pejskovi uvažovali, že to byla celkem rána Jobova!

Tak jsme se v sobotu dopoledne chystali, že se naobědváme a vyrazíme všichni společně do Roudnice. ALE……..

 Nejdřív telefon ! Volá nám pražský děda Standa, co prý děláme, a jestli jsme doma. Říkám mu, že ano, ale odpoledne se chystáme do města. A on na to, abychom prý šli jemu a babičce Milušce naproti, že jsou v Dobříni za 10 minut. Hustýýýýý!!!! Ve dveřích jsme přivítali paní Černou, se kterou jsme byli domluveni, že posedíme a pak spolu půjdeme do města. A do toho paní učitelka s dcerou a, ne s jedním, ale se dvěma pejsky, hledajícími nové pány.

 Hadr na hlavu a jedem !!!!

Manžel, ještě než vyrazil naproti bloudícím prarodičům, rozhodl, že bude rozumné, nechat si do zítra oba psy, abychom věděli, jak se budeme líbit jim a oni nám.

 Oba pejskové jsou na sebe zvyklí. Ten menší, Ben, kterého prý dcera paní učitelky zachránila od popelnic coby malé štěně, vychovával většího Maxe, kterého jim někdo hodil také, jako malé štěňátko, za plot. Pejskové to jsou roztomilí, ale dohromady naprostá kalamita. Bylo nám líto je rozdělit, ale mně začínalo být jasné, že oba je mít nemůžeme. I kvůli Ríšulkovi. Maxík je sice hodný a poslušný, ale je to ještě psí puberťák. A když si stoupne na zadní, nemá daleko k tomu, aby mi olízal obličej. Co by pak udělal s Ríšulkou ! :O) V neděli jsme měli říct své rozhodnutí, ale nějak nám to nešlo. Tentokrát jsem to byla já, kdo navrhnul, aby s námi byli pejskové ještě týden, abychom věděli, jak nám to bude fungovat za normálního provozu. Nefungovalo to. Oba psi dohromady, to byl tajfun a uragán zároveň. Oba se předháněli o pozornost. Kvůli Ríšulkovi jsem se před kontaktem se psy převlékala do „venkovního“ oblečení, abych pak mohla brát malého do ruky, případně abych mohla jít k němu do postele. Ale pohled na dva psy, kteří si spolu hrají a jsou viditelně šťastní i v jiném prostředí byl krásný. Mít tak extra výběh jen po ně, nerozmýšleli bychom se. Popravdě řečeno, pro mne to byl strašně traumatizující týden. Měli jsme rozhodnout o osudu psů, kteří nám už zdaleka nebyli lhostejní, ale také jsme rozhodovali o naší Kristýnce. Kristýnka už totiž dlouho prosila o nějaké zvířátko. Bylo nám jasné, že se tomu nevyhneme. Teď jsme měli možnost zvířátku nebo zvířátkům pomoct, ale je to v našich silách ? Zvládneme to ? Bude to společné soužití fungovat ? Neradi bychom za čas zjistili, že to z nějakého závažného důvodu nejde, a že i my musíme hledat zvířátku jiného pána. Tak takhle špatně jsem se cítila jen jednou ve svém životě, ale to už je naštěstí dávno !

 Nechtěli jsme prodlužovat tu nejistotu, tak jsme paní učitelce řekli, že do středy se rozhodneme určitě. Ještě v úterý večer jsme s Ríšou debatovali až do půl dvanácté v noci, ale i tak jsem nebyla ještě úplně rozhodnutá. Jedno jsme si ujasnili. Oba psy mít nemůžeme. Ale také bylo jasné, že stejně minimálně celou mateřskou, budu s pejskem doma já, takže definitivní rozhodnutí bylo tak jako tak na mně. Druhý den ráno jsem zavolala naší dětské paní doktorce a ptala jsem se na její názor. Ohledně Kristýnky jsem měla celkem jasno. Pro ní by byl pejsek přínos. Ale co to naše nebohé miminko ? :O))) Paní doktorka začala s výčtem pozitiv pro obě naše děti tak přesvědčivě, že po ukončení tohoto telefonátu jsem i já měla jasno. Beník už u nás zůstane ! Odpoledne jsem šla pro Kristýnku do školy. Rozhodla jsem se, že trochu Kristýnku, ale i paní učitelku potrápím. Nechtěla jsem jim tuhle dobrou zprávičku říct na rovinu. Tak jsem tak říkala, jak jsme se včera s manželem rozhodovali, ale ještě nerozhodli, a že jsem volala o radu paní doktorce…… A že si vlastně toho malého rošťáka……MUSÍME NECHAT. Ale Kristýnka poslouchala jen jedním uchem a už už málem plakala, když na ni paní učitelka začala mrkat, jako že ano, že Ben zůstane u nás. Tak začala Kristýnka celá šťastná skákat radostí, že to otřáslo i se základy školy. A tak se začala kapitola MY ČTYŘI A PES.