TAK UŽ JE TO TADY !!! :-)

  POROD - 5.10.2009

 Naše zlatíčko nám pan doktor naplánoval přibližně na 3.10. Tak jsme se na „kritický“ víkend domluvili s našimi děvčaty, že přijedou na návštěvu, a zároveň by fungovali jako Kristýnčiny chůvy, až by to na mne přišlo. Deniska musela odjet už v sobotu, ale Nela tu s námi do neděle zůstala. Ale i ona v neděli odpoledne musela odjet. A ono pořád nic !!!! Večer jsme si šli lehnout. Zase mě bolela záda, sice trochu divně, ale jako bych to neznala. Najednou jsem se s úderem půlnoci probudila a …..Volejte instalatéra ! Praskla mi voda! Jsem sice už zkušenější rodička, ale musím říct, že klid nastoloval naprosto nezkušený otec-porodník Ríša :O) Dokonce mi napovídal, co mám se sebou vlastně udělat. A zavolal mi sanitku. Kristýnka, naše nastávající velká sestra spala, naprosto nic netušící, ve své postýlce, a já si to drandila do porodnice. Nejprve mě prohlédla sestřička, pak paní doktorka. Měla optimistickou předpověď, že během pěti hodin porodím. To by znamenalo, že kolem šesté hodiny ranní, by mohl být náš drobeček na světě :O)))) Já jsem se cítila docela dobře. Zatím jsem neměla ani žádné stahy. Tak si mě sestřička pomalu připravovala na hodinu H. Kolem půl čtvrté mi už začaly stahy. Ale žádné drama. Pomalu se porod rozvíjel. Kolem šesté začalo přituhovat. Vyměnila se směna sestřiček a mně bylo umožněno vklouznout do vany a nahřívat si bříško a záda. Stahy teplou vodou výrazně zesílily a porod se rozjel naplno. V průběhu rána jsem volala nastávajícímu tatínkovi několikrát. Nejdříve, že může být klidný, že to tak rychle nepůjde, ale pak už to bylo spíš:“ SOS, miláčku pospíchej, mrňousek je celý nedočkavý !“

 Sestřička nejprve usuzovala, že máme čas, že na sál půjdeme po vizitě. Ale Ríšulka už čekat nechtěl. Takže vizita nevizita, hurá na sál a rodit! Ujala se mě báječná paní doktorka, která sama má doma asi dvouletého syna Ríšu :O))) Krásná náhoda. A taky jsem měla skvělou sestřičku-porodní asistentku. Na sále to šlo ráz na ráz, a než jsem se nadála, měla jsem synáčka v náručí. A náš tatínek si to taky skvěle načasoval. Přišel, až když jsem to nejtěžší měla za sebou :O((((( Ale mě to nevadilo. Vůbec. Vlastně jsem si říkala, že je to tak dobře, že jsem měla možnost se soustředit jen a jen na ten porod, a pak už jsme se spolu mohli jen radovat, že už je náš malý drobeček mezi námi. Byl to další náááádherný a šťastný den. Děkuji Tobě, Bože, že mám dvě tak krásné děti a skvělého manžela!!!

 Kristýnka prý byla ráno trochu zmatená. Prý mě stále hledala a nemohla pochopit, kde vlastně jsem. A odpoledne přišli mne a malého Ríšu do porodnice navštívit. Kristýnka se už pyšnila tričkem s nápisem JSEM VELKÁ SESTRA, které jsem jí stihla vyrobit asi týden před porodem. Zlatíčka moje měly pro mne dáreček. Za to, že jsem nám devět měsíců nosila v bříšku a pak vyslala na svět našeho malého chlapečka, jsem dostala krásný prstýnek. A to víte, že mě to dojalo, a já plakala…..štěstím!...že je mám, a že jsou tak báječní :O)

 Pak jsme si užili pár dní v porodnici. Už už by nás poslali domů, protože, i když je porodnice v Roudnici obvykle velmi klidné a téměř rodinné místo, tak zrovinka přiváželi maminky z Litoměřic, protože tamější porodnice měla z důvodu malování, zavřeno. Takže tam bylo plno maminek, které se málem nevešly na pokoje, a chudinky sestřičky běhali po dvou patrech, kde jsme byli různě ubytované. Ale zvládli jsme to. A dokonce jsme se seznámili s maminkou Klárou a její holčičkou Aničkou, se kterými se přátelíme i teď po opuštění porodního zařízení.